Jak jsem nenakupoval hračky na fakturu.

Využil jsem cesty do Prahy a solidního počasí a vydal se dnes do města na nákupy. Nemusím hypermarkety a luxusní obchody v centru, i když je nezavrhuji.  Ale rád se vydávám do malých krámků na předměstí. Ve vietnamském obchodě

Ve vietnamském obchodě jsem dostal plnohodnotnou EET účtenku. Jediné, co mě mrzelo, že nebyla dvojjazyčná. Vedle v papírnictví ale nastal problém. Pokladna, kterou předevčírem obdrželi, dnes  nefunguje. Zítra prý přivezou novou. Podle telefonických instrukcí z finančního úřadu mi mají vypsat paragon.  Já si s ním druhý den k nim zajedu a oni mi ho vymění za účtenku. Nechtěl jsem ani paragon ani účtenku. Ale ty dvě propisky mi prodali.  Horší to bylo v hračkářství. Chtěl jsem vnukovi koupit stolní hru, po které prahne. Měli, ale neprodali. Nemají EET.  Dají mi fakturu, já dojedu domů k počítači, zaplatím jim na účet a za dva dny si tam pro hru zajedu. Tak chlapeček nic nedostane. Ať si zvyká. Bude hůř.

Udělal se mi z toho hlad. Zašel jsem do řeznictví a v jídelně jsem chtěl, jako kdykoliv předtím, jeden a půl misky polévky. To nejde, řekla vlídná prodavačka. To nemáme v systému. Dal jsem si jen jednu a vydal se na tramvaj. Mimochodem – polévka s EET účtenkou byla o deset procent dražší než dřív.

V tramvaji mi bylo všelijak. Představoval jsem si, kolik všichni tihle obchodníčci toho až do dnešních dnů nakradli. A byl jsem rád, že odteď už budou krást jenom ti velcí.